To byly časy…
Nejdřív jsem vysílal v kolejním rádiu a po sametové revoluci jsem byl kamarády „donucen“ hrát diskotéky ve VŠ klubu OKO, díky Pavlovi Roubovi se super názvem Radical Discotheque, ze kterého vyplývalo, že jsem si mohl hrát co jsem chtěl. Tedy ne to, co hráli v rádiu, protože to byl běs, ale to, co jsem chtěl hrát já, protože se mě to líbilo. Už bylo dost CDs, takže bylo hrát z čeho a hlavně se daly sehnat i věci, které lidi moc neznali (nebyl internet 🙂 ) Takže kytarovky z Anglie i trochu tvrdší muziku, ovšem i českou nezávislou scénu.
A mělo to úspěch…

Nedávno jsem se od Pavla, který dělal v OKU vyhazovače dozvěděl, že nejvíc lidí chodilo každý týden ve středu na mě. A nebyli to jen tak ledajací lidé, myslím že v té době do OKA chodilo to nejlepší z mládeže co v Plzni bylo. Jeden skvost vedle druhého…

Pak OKO zavřeli a já pokračoval ve Studni, taky Pod lampou, v Subwayi a nakonec hlavně v Céčku na Doubravce. Buď celý večer Radical Discotheque nebo po koncertě kapely. Moje poslední radikální angažmá v Céčku na Doubravce skončilo s jeho  přestěhováním do centra města  na Americkou a doba Radical Discotheques se definitivně uzavřela a já začal hrát „spotřební diskošky“ s kapkou indies, undergroundu a nezávislé scény. Ale jen s kapkou, víc by návštěvníci už nevydrželi.

A tak… Na pokraji smrti hladem (naštěstí hlad přepiješ, ale žízeň nepřejíš), na pokraji smrti mrazem (občas zapomněli na sále zatopit), na pokraji smrti trudnomyslností (já chtěl ještě chlastat, ale už to nešlo), ale Stálo to za to!!! Devadesátky byly dobou, kdy šlo všechno. Po nich přišla komerční vlna a šlo už jen to, co vydělávalo víc, než to ostatní.